Proč některé děti při kontaktu s maminkou pláčou?

19.04.2015 20:16

Dětský pláč je projevem dyskomfortu, napětí, frustrace, dospělým jazykem také projevem deprese a smutné nálady.

Deprese vychází z neuspokojení základní potřeby lásky a harmonie ve vztazích. Jde o žízeň, touhu po tom, čemu se dítěti nedostává či nedostávalo v potřebné míře. Pláč je reakce na ztrátu, kdy ztrátou je pro dítě absence kontaktu s matkou, ztracen je pocit bezpečí s blízkým milovaným člověkem, zajišťujícím dítěti naplnění jeho potřeb, potřeb blízkosti, může být také zdravým projevem vzteku a smutku z nezajištěné blízkosti. Potřeba bezpečí a lásky je tou nejbazálnější potřebou, která je nejen podle psychologů a neurovědců vyplňuje dno našich životů a vytváří pevnost pro další základ života.

 

Separace a to i velmi krátkodobá, odloučení od matky, vede k probuzení panického systému dítěte - od křiku až k paralýze - útlumu dítěte, paralýza je přirozeným obranným projevem, jako když zvíře na sebe nechce upozornit šelmu; strnutí mu zachová život. Dítě,které se nedovolalo, je posilováno v útlumu a usínání, pokud se nedovolává osoby naplňující jeho potřebu blízkosti.  Vazbové a synchronní chování vedoucí k uklidnění je narušováno.

 

Následkem strnutí (i spánek novorozence po medikaci, separaci a úkonech - vážení, měření, ale i brzké přestřižení pupečníku, vyřvávání při samostatném uspávání,zavinování do peřinek atd.)  je vyčerpání a v mozku dochází ke ztrátě serotoninu vedoucí k depresi a odumírání neuronů, což vede k trvalým změnám v centrální nervové soustavě, ale také mnohými vyžadovanému klidu od dítěte.

 

Chování orientované na vzájemnou láskyplnou vazbu, ke kterému patří i pláč při odloučení tzv. "pláč ztraceného", mezi matkou a dítětem je přirozenou výbavou člověka, mnohdy silně narušovanou separačními a totalitním i kulturními zlozvyky vedoucí k vyhasínání zdravých reflexů dětí (odkládání dětí do samoty, krmení umělou výživou z lahve, zavinování vedoucí k vyhasínání reflexů, bolestivé cvičení reflexů umělým způsobem - k jejich aktivizaci např. "pasení koníčků na rovné podložce"), když reflexy dítěte jsou vždy aktivovány na těle matky přirozeným způsobem. Dítě v kontaktu kůže na kůži zvedá hlavičku krátký čas po zrození i nadále, je-li stimulováno tělem matky ve vertikální poloze, při vertikálním kojení a nošení. Destrukcí vztahových vazeb institucionalizací (medikace porodů, jesle, hospitalizace o samotě, školky atd.) dochází nejen k vyhasínání reflexů, narušování synchronicity, ale také k narušování rodičovských kompetencí a vyplavování dalších nejistot, které vedou k dalšímu pláči, izolaci, cvičení, zavinování, odkládání, medikaci domperidonem atd.  

 

Špatná identifikacevolajícícho pláče a reflexů dítěte toužícího být na těle matky vede k nesynchronním strukturám a označováním přirozených reflexů dítěte za "štrajk", "bití do prsou" atd.  

 

Je třeba podporovat a posilovat kontaktní vazbu mezi dítětem a matkou. Neutěšený pláč dětí vede k vyčerpávající rezignaci, v konečném důsledku k depresi.

 

Kontakt vede k vzájemnému přijetí, bazální důvěře a objektní stálosti, zprvu však po odloučeních může dítě i v kontaktu s matkou při kojení, nošení atd. plakat pláčem ztraceného, volajícím. Je nutné tento fakt akceptovat, posílit vzájemnou jistotu a kontaktem posilovat synchronní vazby a nechat vyhasínat patologické reakce - pláč ztraceného vedoucí k destrukci - vyhasínání.  Je nutné plačící dítě držet v bezpečné náruči.  

 

Pokud proces zrození proběhne přirozeně v režii matky a dítěte, jsou při zrození a po něm v kontaktu kůže na kůži, přisávají se, kojí se, u matky a dítěte se v mozku vyplavují opioidy způsobující intenzivní libé pocity - kontakt přináší štěstí. Pokud je však do zrození zasahováno a dítě je po něm (třeba i krátkodobě) separováno od matky, dochází k zablokování systému odměn a aktivizaci panického systému. Dítě  s narušeným systémem odměn na kontakt s matkou namísto uklidnění reaguje "pláčem ztraceného" (panickým systémem) a pro matku s narušeným systémem odměn (např. medikací, její separací od její matky atd.) je obtížné porozumět jeho potřebám (proč pláče při kontaktu s matkou? - protože mělo prozatím více a silnější zkušenosti s bolestí nebo ztrátou) a nedochází k synchronnímu chování, dochází k separačnímu  odkládání dítěte s očekávaným "uklidněním", které je pouze jen upadnutí do paralýzy a dalším narušením systému odměn a posiluje "pláč ztraceného".

 

Co potřeje opakovaně cítit ten, který pláče pláčem ztraceného?

Potřebuje opakovaně najít a nalézat bezpečí v milované a milující náruči a potřebuje opakovanou zkušenost s uklidněním v blízkosti milované osoby. Potřebuje zkušenost se zdravou odpovědí na pláč ztraceného - radost ze znovunalezení ve vzájemné blízkosti.   

Přirozené chování a libé pocity lze znovu nastartovat pomocí intenzivního kontaktu (kůže na kůži, kojení, nošení vše ve vertikální pozici). Dítě může zpočátku reagovat velice intenzivním pláčem a ventilovat tak svou frustraci a prožitý stres (což je zdravější varianta pláče, než-li tzv. "volající" pláč bez odezvy).

 

Doporučuji matkám zůstat v kontaktu, dýchat a počkat s dítětem v nářucí, v kontaktu vyčkat na zklidnění (s jistotou vědomí, že každé dítě nakonec u matky přestane plakat z důvodu nasycení serotoninem, vyplavení opioidů a přirozeného oxytocinu a znovunasycení pozitivního systému odměn - "uklidní mně moje milovaná maminka")  a odměnou jsou libé pocity pro dítě i matku ve vzájemném kontaktu. 

Trpělivost a důvěra v přirozené procesy pomáhají, lidé jsou biologicky a evolučně naprogramováni na kontakt s rodičem a libé pocity při něm! 

 

O pláči a způsobech komunikace pláčem budeme sdílet na dalším tématu Cyklu podpory empatického a kontaktního rodičovství v květnu v Ostravě:

https://cyklus.webnode.cz/news/dotek-bonding-noseni-objeti-na-pozadi-teorie-vztahove-vazby/

Inspiraci k savčí pozici najdete zde: https://www.facebook.com/events/1566700316929981/

 

Autorka článku: Michaela Mrowetz